Další přepnutí. Film pro pamětníky. Herečka v bouři pronesla něco o Bohu skrytém v dešti.

„Neměl by bejt všude? Nejen v dešti? Doslova ve všem a ve všech? Ne? Dobře,“ odpověděl jí Michal a přepnul dál. Zase kriminálka. Pak mu v kapse zazvonil mobil.

„Ahoj… Jo, jsem připravený. Nepospíchejte, budou padat stromy. Čekám vás. Čau.“

V nejhorším nečase, který by se dal snadno zaměnit za tropickou bouři, dorazila k Michalovu domu kolona tří aut. V tu chvíli už padaly i kroupy a viselo ve vzduchu, zda-li dříve zmíněné tornádo to tentokrát náhodou nevezme přes Michalův dům.

Michal nařídil Ivance otevřít branku a na trávník za domem vjela všechna tři auta. Zastavila hned vedle Michalovy malé garáže u plotu na konci zahrady. Odtud ve zmateném úprku vybíhali jejich majitelé na terasu. V rukou nesli vaničky s domácími výtvory, kterými chtěli přispět ke společnému posezení. Jakmile celá delegace čítající dohromady pět osob dorazila na terasu, netroufala si jít dál do obývacího pokoje kvůli botám. Michal je odbyl, ať klidně jdou dál. Všichni se tedy začali zouvat a v ponožkách vstupovali do obývacího pokoje. Michal rychle odběhl do předsíně a přinesl všem návštěvní pantofle. Micka zatím koukala, co se děje, a netrpělivě začala kolem návštěvníků kroužit.

„Jé, ty tu máš kočku,“ ozval se dvanáctiletý Dan. Byl to hubený kluk se světle hnědými vlasy a brýlemi. Na sobě měl bílé triko s malými černými puntíky a modré džíny.

„Není moje, chodí se ke mně jen najíst. Asi jí nechutnají granule, co dostává doma. Poslouchej, koukám, že máš brejle.“

„Přišli mu na to při kontrolní prohlídce. Má jen jednu dioptrii, je to prý vývojové. Uvidí se, jestli se to zlepší, nebo naopak zhorší,“ řekla Klára, jeho zářivě blonďatá matka v pastelově červeném tričku s krátkým rukávem a přiléhavých džínách.

„Tak to se tam aktivoval nějaký spící gen. Já to měl podobně. Do puberty jsem viděl normálně.“

„A jak to, že nemáš brejle?“ zajímal se Dan.

„Měl jsem věk a peníze na laser a od té doby se na mě stáří v tomhle ohledu bojí cokoliv zkusit,“ zalhal mu a usmál se. Pak svou pozornost přesunul ke zbývajícím příbuzným, aby mu svou nadměrnou dobrovolnickou aktivitou nezbořili dům: „Buchty a všechno klidně na stůl do obýváku. Na kuchyňský stůl přijde jídlo a pak gril na druhý chod, ať to maso máte rovnou z grilu.“

„A nechceš s něčím pomoct?“ zeptala se také už důchodkyně s načerno nabarveným účesem na hlavě a ve fialovém triku s černými kalhotami, která patřila k jeho jedenašedesátiletému synovi. Ta důchodkyně se jmenovala Tereza Hedgehog a její muž zase Robert Hedgehog.

„Prosím tě, nech to na mladých, ať se snaží,“ řekl jí Robert, který představoval obraz stereotypního dědy s pivním pupkem a bez vlasů na temeni hlavy. Těmi mladými myslel již zmíněnou Kláru a jejího taktéž zlatovlasého bratra Toma, který sem přijel až z Kanady, kde měl rodinu a poměrně úspěšnou firmu starající se o tvorbu kompostu z čehokoliv, který se pak využíval na polích zničených léty intenzivního hospodářství. Příjmy měl hezké, protože přeci jen všichni potřebují jíst. Jeho jediná špatná vlastnost byla, že se rochnil ve svém úspěchu, a tak neustále nosil oblek. Nyní přišel zrovna v tmavě modrém.

Aby Michal měl zase, jak to měl rád, nade vším kontrolu, požádal všechny hosty, aby se posadili za velký stůl v kuchyni. Měl se k tomu, že je obslouží a začne sám nalévat a rozdávat polévku. Tu ale vstala Klára a šla se toho ujmout místo toho chudáka starého Michala. Jednak to byla samozřejmě slušnost a jednak v jejích očích působil křehce. Chyběl mu stařecký pivní pupík a stál tu teď ve volných khaki kraťasech a černém triku s krátkým rukávem a logem výrobce procesorů. Oba kusy oblečení pak společnými silami odhalovaly jeho staré vysušené končetiny. Jediné, co ještě působilo životem, byly kupodivu jeho vlasy. Měl je sice kompletně bílé, ale jinak je měl husté jako prales. Život v osamění nevyžadoval přítomnost pravidelně udržovaného sestřihu, a tak je měl už poněkud delší, že se mu z nich postupně dělala kolem hlavy helma.

Klára tedy vzala talíř a jako první nalila Michalovi. Poté nalila i všem ostatním. Když bylo hotovo, posadila se zpátky ke stolu a všichni začali společně jíst. Tu se zeptal Robert: „Budeš tu mít pak k druhému pivo?“

„Jasně, alko i nealko. Zůstaly ve sklepě, aby tu neteplaly,“ odpověděl mu Michal.

„Výborně,“ vyšlo z něj mezi polknutími.

„Když už jsem dědek zvědavá, kde máš Rogera?“ zeptala se od talíře Michal Kláry.

„No, to… nějak nám to spolu přestává jít,“ vylezlo z ní opatrně.

„Ah. Už jsem z ticha. Zapomeň na to,“ dodal rychle, načež se ho Tereza zeptala: „A jak se vy jinak máte?“

„Ale jo, krásně. Je tu klid. Teda trochu samota, a tak musím občas vyrazit mezi lidi, ale jinak je tu pohoda. Můj koníček je teď vyrábět tolik energie, že teď v létě platí za elektřinu oni mně. Dá to práci celou tu elektrárnu uvnitř domu udržovat, takže tím se teď bavím. Pak vám to můžu předvést. V prvním patře jsem tomu vyčlenil celou místnost. Beru teď energii jak ze soláru, tak z tepla. To mi sluníčko ohřívá vodu v takových tenkých černých radiátorech, který mám schovaný pod panely. Funguje to jako vodní chlazení solárů a zároveň jako další zdroj elektřiny nebo teplé vody, když je potřeba. No hele, lepší to vidět na vlastní oči. Musel jsem kvůli tomu trochu změnit systém potrubí v baráku, aby to šlo pak použít jako zdroj teplé vody. Jsou tam na to tři kohouty. No hele, funkční řešení jsem pak zapsal jako schémata, dal na web a sleduju, kolik lidí se na to podívalo a co mi k tomu píšou.“

„A kolik jich už je?“ zajímal se Dan.

„No… jenom včera jich bylo devatenáct.“

To už talíře cinkaly, že se dojedlo.

„Tak jo. Gril tu máte, maso je v lednici. Můžete klidně už začít, každý ať si to udělá, jak potřebuje, a my zatím skočíme do sklepa. Dane, nechceš se jít s námi podívat?“

„Ne, dobrý.“

„Možná budeme potřebovat pomoct to všechno odnést,“ lehce mu naznačil a Dan jako mávnutím kouzelné hůlky otočil: „Tak jo,“ a šel s nimi.

Vchod do sklepa byl na opačné straně domu, zrcadlově umístěný oproti vchodu do Michalovy pracovny, který se skrýval pod podlahou. Zde však nebylo třeba žádného tajemství, šlo o obyčejné dveře vedoucí k betonovému schodišti.

Sklep byl ohromný. V případě války by se tam vešlo spoustu jídla i menší domácí zvířata. Teď však zel prázdnotou, kromě kotle, bojleru a dalšího přístroje, kterým Michal zřejmě převáděl tepelnou energii z trubek na elektřinu, a pár košů s jablky mezi podpěrnými sloupy.

Dan si všiml zvláštní věci: v levém zadním rohu sklepa končila místnost vypouklým rohem, jako by se tam tlačila další místnost. Nic ale neřekl. Michal mezitím zmizel za kotlem v pravé části sklepa. Robert si zatím vzal pivo z lahví vystavených na betonovém stolku podél schodů.

Michal se vrátil od kotle s barevnou krabicí od nové grafické karty.

„Pro tebe. Máš sice narozeniny až za měsíc, ale byla teď v akci,“ vysvětlil Michal, i když ve skutečnosti žádná akce nebyla.

„Kolik stála?“ podíval se na něj Robert.

„To, co jsem dostal za prodanou elektřinu,“ řekl Michal s lišáckým úšklebkem. Pak spolu vystoupali zpět do přízemí. Dan už běžel napřed, aby ostatním ukázal, co dostal.

Když se Robert s Michalem vrátili do kuchyně, Klára se Michala zeptala: „To je ale nějaká hodně dobrá grafická karta, že?“

„Ukaž,“ projevil zájem Tomáš, vzal si od Dana krabici a potvrdil: „No to je.“

„Víš, narozeniny jsou v mém věku spíš trest než důvod k oslavě, tak ať z nich má alespoň někdo radost. Když mi teď přišla pod ruku, řekl jsem si: Proč čekat? Dostane ji rovnou u mě, k čemu to zbytečné měsíční čekání.“

„Poděkovals?“ připomněla Danovi maminka Klára.

„Děkuju moc.“ Robert mezitím postavil na stůl lahve s pivem. Sobě a Tomášovi, jakožto řidičům, dal nealko, své ženě alko.

„A ty nechceš?“ zeptal se Michala.

„Ne.“

„Jasně.“

„Já budu ochutnávat plody mého pokusu o lehkou letní limonádu. To se mi k tomu hodí,“ dovysvětlil Michal a dodal: „Kláro, Dane, myslel jsem na vás. Tahle voda ve džbánku je sice z kohoutku, a já vím, že speciálně tu moji nemáte rádi, ale čepoval jsem ji schválně rovnou přes nový filtr, takže se jí nemusíte bát. Flašky můžete tentokrát klidně nechat v autě. Stejně tam prší.“

A byla to pravda. Venku stále hustě pršelo a foukal vítr. Micka se schovala na koberec v obýváku a sledovala dveřmi dění venku. Buchty a bábovka na nedalekém stolku ji naštěstí nelákaly, protože v nich nebylo žádné maso. Zato syčení a vůně grilovaných kuřecích plátků ji zaujaly. Vstala a opatrně se vydala do kuchyně na průzkum.

Michal ji ale zpražil: „Ale huš, potvoro, nedolézej, svoje už jsi měla.“

„Jó?“ zeptala se Klára.

„No proto sem chodí, že dostane, co zbyde od masa.“

„Nedolézej, nebo si běž do bouřky,“ zahrozil Michal kočce přísně. Ale v tu chvíli... jako by mu na okamžik došel dech. Rychle se to ale zase srovnalo.

Kočka pochopila hrozbu z Michalovy intonace a stáhla se zpět do obýváku, kde vyčkávala na příhodnější okamžik k loudění. Mezitím se v kuchyni rozdávaly na talíře ugrilované plátky. Nejdřív dostali Tom, Dan a Klára. Na radu ostatních se do jídla rovnou pustili, aby jim nevystydlo.

Ve druhém kole si nandala i skupina seniorů. Mladí byli s jídlem hotoví jako první. Dan už dojídal zbytek chleba, zatímco senioři byli v půli – dostali jídlo později a nikam nespěchali. Nakonec dojedli i oni. Klára a Tereza pohotově nabídly pohoštění vlastní výroby, ale Michal je zarazil:

„Za okamžik. Mám na srdci ještě jednu věc.“ Odsunul si talíř a postavil se: „Chci vám něco říct. Jsem už ve věku, kdy, a to si řekněme narovinu, se mnou může být každý den konec. Pamatuju si, jak se moje babička rozhádala se svou sestrou kvůli hrobce. A zkrátka… vzal jsem to kolem a kolem. Vy, Roberte a Terezo, máte kde bydlet. Stejně jako Tomáš. A i ty, Kláro, ne? To s Rogerem mě mrzí, snad se to mezi vámi ještě urovná, ale i tak ti byt zůstane, ne?“

„No,“ řekla nejistě Klára.

„A proto, abych zabránil zlé krvi, až to na mě přijde, nechal jsem tenhle dům a okolní pozemky přepsat na Dana. Až bude dospělý, bude mít vlastní dům, kde bude moct bydlet, což je stále větší vzácnost. To víme všichni, ne? Tomáši, než se na mě naštveš, polož si otázku, jak chceš přenést dům svým dětem do Kanady? A nechat ho napůl, to by skončilo jako s mojí babičkou. Rozhádala se se sestrou kvůli hrobce tak, že už to mezi nimi nikdy nebylo stejné.

Viděl jsem taky, jak to dopadá, když má dům víc než jednoho majitele. V mém případě měli jeden dům tři lidé a zbyla z toho ruina. Každý měl jinou představu a nikdo to nechtěl na vlastní náklady opravovat, když dvě třetiny domu nebyly jeho. Takže tak, to je má poslední vůle, slyšeli jste ji všichni. Kdo půjde proti ní, půjde nejen proti mně, ale i proti právníkům, které jsem si přichystal. Udělal jsem pár právních opatření, která budou finančně bolestivá, pokud by se to kdokoliv z vás snažil prodat za Dana před dovršením jeho osmnácti let, kdy si podepíše předávací papíry. Myslím, že bude lepší, když se budete teď zlobit na mě, než abyste se pak zlobili jeden na druhého.“

Sedl si a odfoukl. Chvíli bylo ticho, všichni zpracovávali Michalova slova. Snažili se vcítit do jeho situace, aby pochopili, co se právě stalo. Pak se s podporou ozvala Tereza, která se do rodiny přiženila, a tak měla největší odstup:

„Myslím, že je dobře, že jsme to slyšeli přímo od tebe. Mladí, když nemají nic našetřeno, potřebují mít kde bydlet, a nejlepší je bydlet ve vlastním.“

To všechny, pokud v nich byl skrytý hněv, uklidnilo. Michal se tak prostě rozhodl a oni s tím nemohli nic dělat. Nejlepší bylo to přijmout. Michal znovu nahlas vydechl. A pak znovu. Adrenalin v něm ještě koloval. Aby situaci odlehčil, vstal a začal sklízet ze stolu. Jak nesl talíře k lince, náhle ho začala zlobit levá ruka. Konečky prstů mu slabě mravenčily. Nevšímal si toho a sklízel dál. Postupně obešel všechny a sebral prázdné talíře.

Zlověstný zvuk. Jeden talíř spadl na zem. Všechny oči se upřely na Michala. Stál u linky, držel se jí pravou rukou, zatímco levá mu visela podél těla. Ztuhle sledoval talíř na zemi. Robert zareagoval jako první. Vyskočil a spěchal k němu.

„Co je ti? Je ti něco? Bolí tě na prsou?“

„Ne. Jenom…“

„Co je?“

„Necítím pořádně levou ruku,“ řekl Michal skoro provinile. Věděl, co jeho slova způsobí, a přál si, aby ještě nemusel do nemocnice.

„Rozčílil ses tím, co? Myslels na to, nedalo ti to spát, co? Majetky člověka jenom přivedou do hrobu. Pojď, sedni si a necháme tě odvézt do nemocnice na prohlídku,“ řekl Robert a doprovodil Michala k jeho židli. Jakmile ho usadil, vytáhl z kapsy mobil a volal sanitku.

„Myslíš, že je to až tak vážné?“ zeptala se Klára.

„Je mu sto let, necítí ruku a teď nám musel oznámit, že nás všechny připravil o dům. Má zaděláno na infarkt nebo mrtvici,“ vysvětlil jí Robert polohlasně a rychle.

„Já to vezmu, ať se s tím taky moc nestresuješ,“ nabídla se Klára.

„Tak na, volej,“ podal jí Robert mobil a sám si sedl, když už byl také pomalu důchodce. Michal útrpně seděl, dal si pravou ruku na čelo a na chvíli zavřel oči.

„Co? Je ti zle?“ ozval se Tom.

„Je mi to hlavně líto,“ řekl Michal.

„Říkám ti, nemysli na to, paličáku. A nic ti nebude, vezmou tě jen na prohlídku, jestli jsi fakt hypochondr, a pak zase zpátky,“ ozval se Robert.

„Dobrý den, mému stoletému dědečkovi se udělalo špatně, je mu slabo a necítí levou ruku… Ano, přesně podle GPS, ano, je to tak. … Dobře,“ volala už Klára a pak všem oznámila: „Dvanáct minut.“

„Takže…“ podíval se Robert na hodinky: „Jo, ve 14:03.“

„Á, to je brzo,“ zamumlal Michal.

„Co?“ naklonil se k němu Tomáš.

Michal tragikomicky ze sebe dostal: „No, že jít do rakve už takhle brzo jsem si teda neplánoval. Tak alespoň, že už jste poslední vůli slyšeli.“

„Prosím tě, nech toho. Ty si to přivoláváš,“ káral ho starostlivě Robert z vedlejší židle. Klára mezitím poručila Danovi:

„Prosím tě, jdi uklidit ty střepy. Víš, kde je smeták?“

„Najdu ho,“ odpověděl a vytratil se.

Michal se opřel o židli a jen tak existoval, sledoval všechno okolo a nacházel v tom snad až dojemné zalíbení. Možná je to nakonec dobře, všichni okolo něj nemyslí na to, že přišli o dům, myslí na něj a jsou teď spolu. Nezáleží ani tak na tom, že si přejí, aby byl v pořádku, jako na tom, že si přejí tu stejnou věc. Možná je dobře, že ho tělo začalo zrazovat o něco dříve, než plánoval. Neměl by umřít dříve než v 19:00, kdy se všichni nanoboti vypnou, je jen možné, že se teď nanoboti snaží, aby to působilo přirozeněji. Mají v sobě jistou dávku umělé inteligence a je to Pavlův počin, třeba to tak plánoval. Jenže na to se ho Michal nezeptal. Chyba. Teď to ví.