Teď se ale musíme vrátit zpátky na Zem, konkrétně do Prahy na Jižní Město, kde bydlel náš starý známý Dan. Odtud to pak měl jen pár zastávek autobusem ke gymnáziu, které navštěvoval a kde zažíval svůj první měsíc jako oktaván. Psal se 28. 9. 2108, což byl pátek.

Pár okamžiků zpátky zazvonilo a všichni následně začali vyklízet učebnu, jen Dan a jeho kamarád Norbert ne. Mezitím, co učebnu opustila i učitelka, Norbert už tahal z batohu malou, překrásnou a duhově holograficky se blýskající krabičku. Vedle ní hned položil i svůj mobil, který začal rozkládat. Povolil jeden přepínač a jeho boční zakulacené šasi se uvolnilo a zbyl z něj jen displej a tenká konstrukce složená z ještě tenších, malých čtverečků a obdélníčků.

Někdo si totiž za tu dobu dal tu práci a dovedl projekt Ara do zdárného a ekonomicky úspěšného konce. Výrobci spotřební elektroniky tak přestali vyrábět celé telefony, ale vyráběli už jen moduly. Vše se řídilo standardy pro zajištění vzájemné kompatibility a něco jako konec softwarové podpory přestalo existovat, řada modulů byla plug and play s ovladači uvnitř a operační systém se stal jen dalším produktem, službou, a tak byla velká konkurence a existovaly i verze zdarma tvořené komunitou. Jako různé distribuce Linuxu u počítačů. Uživatelé tak získali plně přizpůsobitelné a udržitelné telefony a firmy měly stále co prodávat. Trh se spotřební elektronikou se tak v tomto směru proměnil v Lego. Všechny dílky do sebe zapadaly a každý si z nich mohl postavit, co chtěl.

Norbert tedy slavnostně otevřel krabičku, kde byl, doslova na malém polštářku a obklopen linkami tištěných spojů, malý modul procesoru. Vzal ho a zasunul ho na místo starého, který mu tak zůstal ležet na lavici. Pak sáhl hlouběji do útrob balení a vylovil z nich mraky egocentrických a propagačních samolepek. Vybral si tu duhovou, na které uprostřed hrdě stálo C9-08U.

Nalepil ji na telefon, aby mu na zadní straně, přes tenounké průhledné šasi, svítila do okolí, a zase ho začal skládat zpátky. Starý procesor C7-07 pak předal Danovi, který po něm pravidelně dědil už nějakou dobu to nejlepší. Norbert byl bohatší a raději investoval do jejich přátelství, místo toho, aby se to snažil někomu prodat na bazaru.

„Díky moc,“ poděkoval mu Dan a taktéž vzal svůj telefon a provedl na něm výměnu procesoru. Narozdíl od Norberta ale měl v plánu svůj obyčejný P202 někomu ještě na bazaru prodat. Výkonu měl na základní věci dost, hry, budiž, čím silnější, tím lepší, ale zbytek… někomu ještě poslouží, však jemu sloužil dobře a něco málo peněz navíc se hodí vždycky.

Po úspěšné operaci se pak oba zvedli a zamířili za ostatními ven. Náhle je na chodbě ale překvapil zajímavý výjev. Z pravé strany dlouhé chodby přibíhal spolužák z C4B a táhl za sebou nákupní vozík, ve kterém seděl další spolužák z C4B a měl přitom v ruce kameru. Chvíli za nimi vyjel tou samou stranou učitel stojící na kolečkovém hoverboardu, naprosto ztuhlý jako kus skály, a následoval stálou rychlostí vozík s kameramanem. Trojice projela přímo okolo Dana se zbytkem jeho třídy a zmizela zase v chodbě vedoucí dál vlevo.

„Čtyřletí to teda s přípravou na maturitní video docela přehání, vždyť je teprve konec září a ples mají v únoru,“ řekl Norbert Krejčí stojící vedle Dana, jehož hlavu zdobily dlouhé černočerné vlasy vedoucí až k bradě. Přes celé triko měl pak jednu ohromnou fotku roztomilého netopýra visícího hlavou vzhůru a pod trikem měl obyčejné modré džíny. Vedle nich mu pak přes rameno visela malá taštička s počítačem, který mu dnem i nocí automaticky dávkoval hadičkou léky podle údajů z hrudního čipu, aby se sám nemusel nijak omezovat.

„A co to vůbec má být?“ zeptal se nechápavě Dan, jehož hlavu naopak zdobil velmi krátký, až mariňácký sestřih a brýle, které mu nakonec od malička zůstaly. S trikem si, narozdíl od Norberta, hlavu nedělal, měl ho bílé a potištěné nějakým náhodným, prvoplánovým nesmyslem z obchodu. Hlavně, že sloužilo a bylo levné. Džíny pak měl, stejně jako Norbert, modré a obyčejné. Co se týkalo postavy, byla to vyžlata oba, jen šlachy a kosti. Dan navíc vypadal dost mladě.

Měřil 174 cm, což bylo o celých 11 cm víc než Norbert, který ale paradoxně vedle něj vypadal o něco vyspěleji, neboť mu už navíc rašily na tvářích malé černé chloupky vousů, zatímco Dan byl pořád jako dítě.

„Tadeáš mi prozradil, že cirkus. Budou dělat, že ten učitel prochází depresí, až bude pak chtít skočit ze střechy. Nakonec ale neskočí, ale skončí u cirkusu,“ vysvětlil Norbert.

„Dobře...“ poznamenal opatrně Dan, kterému to přišlo jako absolutní kravina.

„No, tak C4A se s tím taky moc nesere. Budou dělat, že se namrdali a sbírají lidi po cestě do kulturáku,“ dodal Norbert.

„Asi všechno lepší než nic. Když my ještě žádnou představu nemáme, a to se už blíží stužkovák,“ shrnul nakonec Dan.

„Jo, to asi určitě,“ na to Norbert.

„A co to moje?“ vetřela se do toho jistá Kristýna Troufalá se svou plnější tvářičkou a lehce zvlněnými, světle hnědými vlasy po obou stranách hlavy.

Norbert nasadil útrpný obličej a řekl Kristýně: „Já jsem to už četl, supr, ale jak to chceš natočit?“

„Psala jsem to schválně rovnou pro Honzu a jeho auto a i pro Nikolu a Davida na tělo,“ bránila se Kristýna.

„A četli to už? Je hezký, že jsi udělala celý filmový scénář, ale oni s tím taky musí souhlasit,“ namítal jí Norbert už při cestě na oběd.

„Tak tam mám dát vás dva?“ zajímala se Kristýna už lehce zoufale.

„No...“ na to Dan, „Já jsem to ještě neviděl.“

„A chceš to teda poslat? Potřebuju, aby si to aspoň pár lidí pořádně prohlédlo a zamysleli se nad tím. Jestli to třeba není lepší, než nemít nic, nebo mít depresivního cirkusáka.“

„No tak jo,“ svolil najednou Dan.

To už Norbert na Dana: „Uvidíš, jaký to je. ALE já si myslím, že je to na maturitní video MOC komplikovaný. To už to radši dotáhni, Kíťo, do konce a zkus to prodávat rovnou jako povídku na Google Knihách, tam si to můžeš v pohodě nahrát sama a ještě na tom něco vydělat. Ale na maturitní video to chce něco daleko jednoduššího.“

„Když myslíš... ale já si nemyslím, že by to bylo tak komplikovaný. No, Dane, uvidíš,“ kroutila se Kíťa.

„Uvidím, no. Jestli to bude dobrý, tak to ještě zkusím znovu navrhnout ve třídní skupině, i když už to jasně zamítli,“ uzavřel Dan.

Kristýna se nepatrně ztratila dozadu a Dan zůstal stát ve dvojici s Norbertem ve frontě na oběd.

Tu Norbert otevřel nové konverzační téma: „Hele, má asi cenu počkat s nákupem toho mého notebooku až do 13. října, až MMT vydá nové procesory, že jo? Že by mohli pak zlevnit.“

„No, to mohli.“

„No tak uvidím, jak to dopadne.“

„No jasný. Když na to samozřejmě extra nepospícháš, tak to můžeš ještě zkusit vydržet, že jo.“

„A co ty? Nechceš si koupit něco nového?“

„Ne, stačí mi to. Moje dobrá pětiletá mašina pořád funguje na všechno podstatné dobře. Mohlo by to být samozřejmě lepší, ale hlavně šetřím na auto.“

„Tak si o jedno z toho řekni k narozeninám.“

„No jasně, jenže u nás se auta ani počítače k narozeninám nedávají. A navíc, prosím tě, mamka to táhne sama a jo, táta jí dává peníze, ale není to takové, jako kdyby byli spolu.“

„Ok, tak ale zase budeš mít auto. Já ještě nemám ani auto, ani řidičák. Já mám zas...“

„Herní notebooky, no jo,“ řekl Dan.

To už na ně přišla řada s obědem. Vzali si oběd a šli si sednout ke stolku, kde na ně čekali ještě další dva spolužáci. Zatímco tam tak všichni seděli a jedli, zavrněl Danovi v kapse mobil. Volal mu Rodger Wilson, jeho otec. Dan to přímo od oběda vzal:

„A-ahoj...“

„Všechno nejlepší k narozeninám. Čekám na parkovišti. Nenech se jinak rušit, ahoj,“ řekl mu v rychlosti Rodger.

Celý příběh okolo Danovy matky Kláry Hedgehog a Rodgera Wilsona byl takový podivný. Měli spolu Dana a snažili se spolu vydržet, ale nešlo jim to. Zlá krev mezi nimi úplně nebyla, ale jakmile to spolu chvíli zkusili, zase se po chvíli nesnesli. Celé to bylo podivné už hned od začátku, a tak měl Dan příjmení Hedgehog po matce a ne po otci. Samotný porod totiž probíhal bez otce. Teprve poté se Rodger konečně ukázal a snažil se Danovi dělat tátu, ovšem roli manžela už nezvládal. Jak už jméno napovídalo, byl to Brit žijící v Česku, a tak když mluvil, mluvil na české poměry neostře a tak trochu syčel.

Ihned po obědě tedy za ním Dan vyrazil. Na parkovišti před školou hledal Rodgerovo auto, když v tom zahlédl, jak z jednoho stříbrného vylézá.

„Ty nejsi teď v práci?“ zajímal se Dan.

„Máme flexibilní obědovou pauzu. A nic se nestane, když se tam vrátím o trochu později,“ vysvětlil mu Rodger ve svých lehce opraných černých kalhotách a s pomačkanou modrou košilí. Tvář měl lehce zarostlou a jeho světle hnědé vlasy vypadaly, že jim zbývá už jen pár posledních let života, než mu začnou vypadávat.

Na zlomek vteřiny Dan zauvažoval, jestli Rodger ve skutečnosti o práci nepřišel, bude to už zase nějaká doba, co se s ním neviděl, a možné je všechno. Ale asi ne, bude mu věřit.

Hned mu pak Rodger vysvětlil cíl své návštěvy: „Nebudu tam zítra překážet. Dám ti něco ode mě rovnou dneska.“

Ohnul se do auta a vytáhl ze sedadla spolujezdce větší balíček z kartonu a s uchem nahoře. Obsah balíčku při pohybu specificky, skleněně cinkal.

„Nejlevnější zážitková jízda. Osm zemí, osm jejich předních piv. Všechno v pohodlí domova,“ představil mu dárek.

„Díky, to je zajímavý. Hodně zajímavý,“ začal Dan. Rozhodně se dalo říct, že tohle nečekal. Aby řeč nestála, zeptal se: „A z jakých zemí to teda je?“

Rodgerovi se rozsvítily oči a začal jmenovat: „Belgie, Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko, Taured a Nizozemsko. Uvidíš, třeba to z Francie je prý hrozně ovocný. Každé má být právě unikátní.“

„A, aha,“ snažil se konverzovat Dan. Rodger pak vycítil, že už Dan bude nejspíš chtít prostor, a tak, aby ho nezdržoval, řekl:

„Jo, tak já už zase budu muset jet, ať jsem co nejdřív zpátky v práci.“

„Jo, dobře, tak ahoj.“

„Ahoj, zase třeba někdy, až bude víc času,“ a Rodger zalezl do auta, zamával mu přes okno a zase odjel. Dan tedy zůstal stát na parkovišti a v ruce držel balík piv v kartonu. Později se připojil ke zbytku jeho spolužáků na zastávce a popsal Norbertovi, co dostal za dárek. To už přijel autobus a začal studenty rozvážet k jejich domovům.

Stejně jako jeho spolužáci žil i Dan v jenom z mnoha betonových paneláků na Jižním Městě, a to, že ty paneláky měly každý jinak barevnou fasádu, pomáhalo jen minimálně. Pořád to byly staré betonové krabice, ve kterých se mačkaly stovky lidí vedle sebe.

Krátkou cestou od autobusové zastávky směrem k domovu šlo i spatřit trochu té nízké, posekané trávy, ve které se snažily žít poskrovnu zasazené stromy. Zeleň ale rázem prořízlo dlouhé a široké parkoviště, které muselo svou prostorností uspokojit všechny lidi v nejbližším paneláku. Po chvíli chůze byl před Danem konečně jeho panelák a tam kdesi v osmém patře na něj čekal i jeho byt. Tedy jeho... byt jeho matky. Jen co vešel dovnitř, už ho přivítal jeho malý psí kamarád.

Maličký, hravý pejsek se mu nadšením sápal po nohavici, jakou měl ohromnou radost, že jeho pán zase dorazil domů.

„Jacku, klid,“ snažil se ho marně klidnit Dan a ihned mu opětoval lásku skrz sérii pohlazení. Malý Jack Russell teriér jménem, kupodivu, Jack Russell se pak bleskově otočil, omylem pleskl mrštným ocáskem Dana přes nohu a běžel zase do obýváku zpátky do svého pelíšku. Doufal, že ho bude Dan následovat. Když ale Dan nepřicházel, vyšel zpátky na chodbu a šel si pro Dana do jeho pokoje. Před dveřmi se zastavil, natočil hlavu doprava, pak zase doleva, a nakonec si smutně zakňučel. Když ho Dan pustil dovnitř, měl už před sebou na monitoru otevřený scénář od Kristýny a pečlivě ho studoval u prvního otevřeného piva od Rodgera. Později přišla i jeho matka a od toho momentu začali společně uklízet dům před zítřejší návštěvou.

Druhý den dopoledne se pak skutečně sjelo příbuzenstvo, aby všichni společně oslavili Danovy 18. narozeniny. Na parkovišti před panelákem tak dnes stála ještě dvě auta navíc. Jedno Roberta a Terezy a druhé Toma, který se zase ukázal po třech letech od doby, kdy se tu naposledy zastavil, aby oslavil Klářiny čtyřicátiny.

Při obědě všichni seděli za stolem v malém obývacím pokoji. Řeč se samozřejmě točila okolo toho, jak ten čas rychle běží a jak Dan rychle vyrostl. Sem tam kdosi přihodil něco zajímavého, co se mu od posledního setkání událo. Takže nic neobvyklého. Taková běžná, neformální rodinná sešlost.

Nálada u stolu byla po celou dobu velice uvolněná a velkým dílem se o ni zasluhoval právě Tom, který neustále přispíval svými nejlepšími historkami, které za poslední tři roky své nepřítomnosti sesbíral. Mezi řečí Klára s Robertem Dana samozřejmě upozornili, aby to s tím alkoholem nepřeháněl, když už teď může pít. Když už všichni dojídali druhé jídlo, mezi posledními sousty se začaly probírat také staré rodinné historky.

Tom přispěl svou zkušeností s oslavou jeho osmnáctin, kdy si pak musel druhý den připomenout, co že to vlastně slavil. Pak ale ihned Danovi řekl vtipem, ať si z něj vůbec nebere příklad, že on je strašný alkoholik. Ačkoliv tón zůstával i nadále lehký, všem rázem vytanul na mysli ten Jakub a jak skončil. Nikdo nic na to téma sice neřekl, jen už posléze zábava okolo stolu začala lehce drhnout. Ještě že už se brzo dojedlo. Pak si jako na povel najednou všichni stoupli a řekli Danovi, ať jde s nimi.

Vzápětí se celé příbuzenstvo rozprostřelo před domem u parkoviště. Při pohledu na starší světle modré auto, kterým původně přijel, řekl Tom zadumaně: „No, na letišti zrovna neměli auto k zapůjčení, tak jsem si musel jedno koupit, a až zase odletím, tak tady zůstane jen tak bezprizorně stát. Nechceš ho, Dane?“ Dan se ihned naladil na stejnou vlnu s Tomem a řekl s nadšením a vyjeveným obličejem:

„Jo, jasně, že chci.“

„Tak jo,“ řekl Tom, jako by o nic nešlo, vytáhl si klíče od auta z kapsy a ležérně je podal Danovi. Zároveň s tím řekl: „Vážně si nedělám srandu, je tvoje. Byl to levný kus, takže je to pochopitelně stará ojetina. Nicméně, a to je to zajímavé, tohle už jezdí na jádro, takže na tom vlastně už tak nesejde. Být to elektromobil, byl by problém s baterkou a dojezdem, ale takhle... takhle je to vlastně jedno. Takže se nemusíš bát, pojede. Otestováno. Užívej.“ Současně s tím mírně klepl do klíčů v Danově ruce, aby mu ještě posvětil předání auta.

Užaslý Dan se tedy hned šel podívat blíž na svůj dárek.

Tom ještě v rychlosti dodal: „To, abys sis mohl šetřit i na něco jiného, a abys měl čím vozit mamku. Všichni víme, že to její staré auto se už rozpadá. Jak jsem řekl, je tvoje, ale chápeš… jako byste ho měli oba.“

„Jasně,“ ujistil ho Dan otočen zády, protože už kroužil okolo auta.

Bylo to malé, sotva čtyřmístné auto s minimálním kufrem a pouze dvěma dveřmi. Ideální malé autíčko do města. Málo ostrých hran, naopak bylo celé zakulacené a zaoblené. Světla byla také podivně zakulacená a celkově to auto působilo takovým neprůbojným dojmem. Pro lepší představu, vzhledem bylo asi nejblíže podobné starému Fiatu 500 z roku 2009.