Michal na to ale úplně klidně a logicky: „V podstatě jednoduše. Budovat věci v magmatu je jen o něco málo složitější než v hornině. Uděláš generátor pevného silového pole a necháš ho, aby v magmatu udělal bublinu. Postavíš konstrukci, která bude tepelnou energii převádět na elektrickou, a tím ten generátor nabíjíš. Během procesu získávání elektřiny z tepla probíhá vychládání. Teplo se mění v elektřinu. Najdeš v tom rovnováhu a máš vyhráno. Potom ti bude fungovat rovnice, že čím větší teplo, tím více energie pro zadržení magmatu, ze kterého vyrábíš energii, abys ho mohl zadržovat a ochlazovat a tím z něj vyrábět energii. Potom nějaký ten přebytek napájí tvoji základnu.“

Dan tomu naslouchal s lehce pootevřenými ústy a nechápavým výrazem. Už se dál neptal.

Prošli několika různorodými chodbami a při tom několikrát odbočili, až přišli k „Oblasti s omezeným přístupem“, jak to uváděl nápis v červeném poli na stěně. Před nimi stály zavřené, masivní dvojité dveře, tedy spíš vrata, aby se tam jen tak nikdo nedostal.

Michal natáhl ruku a z ní vyšlehl něco jako rudý laser, kterým začal dveře odřezávat.

„Neměl bys vědět heslo, nebo tak něco?“ zeptal se podezřívavě Dan a už se mu při tom ruce neklepaly.

„Ano, ale tyhle kódy mají expiraci a je na už ně příliš dlouho,“ odpověděl a dokončil svou práci. A pravá strana vrat odpadla a spadla na zem. Působilo to, jako by prolomil pečeť do nějaké zapečetěné oblasti. Tam pak na ně dál čekalo velké nástupiště s kolejnicí, která končila po obou stranách v tmavých tunelech.

Z druhé strany pak stály ještě jedny dveře, které vedly do takové prosklené místnosti, odkud se to všechno ovládalo. Michal přeletěl kolejnici na druhou stranu a vešel právě tam. Uvnitř něco navolil a po malé chvilce se kolejnice bíle podsvítila. Očividně všechno, co bylo s Michalem nějak spojené, se muselo při zapnutí podsvítit.

Pak odněkud zleva k Danovi přijela průhledná kapsle. Vypadala opět jako velká pilulka od nějakého léku, ve které měla své místo čtyři sedadla. Michal se vrátil k Danovi a společně do ní nastoupili. Michal klepl na tablet před nimi a kapsle se s nimi rozjela do tunelu. Okolo nich přitom svítily z obou stran jen dva modře zářící LED diodové pásky. Když v tom najednou začali prudce klesat. Klesali stále více a přitom zrychlovali. Nikde nebylo cítit žádné tření o kolejnice, snad jen už padali rovnou dolů. Na malém displeji kapsle při tom běžel odpočet, za jak dlouho dosáhnou astenosféry. Michal při tom starostlivě zkontroloval Dana. Ten ale vypadal, že si už proti tomu všemu začal budovat imunitu. Možná, že ona přítomnost obleku na těle mu dodala pocit bezpečí… Nebo mu to už bylo všechno jedno stylem, že to, jestli teď umřou, už asi stejně nijak neovlivní. Prázdno. Nic. Žádné emoce. 100% podvolení situaci. Asi to bylo tak trochu všechno dohromady.

Tu začali zpomalovat. Náklon se začal zmenšovat a kapsle už jela znatelně pomaleji, až pak úplně zastavila. Skrz ni projel tenký paprsek světla, který oskenoval celou kapsli. Když to skončilo, objevil se před nimi v přítmí pruh oranžového světla, který se začal rozšiřovat. Otevřela se nějaká vrata a kapsle vjela do… vskutku pozoruhodného prostředí. Kapsle pomalu projížděla skrz průhledný tubus, který se sám nacházel uvnitř nějaké obří duté kulovité konstrukce, skrz kterou prosvítalo magma. A ta byla prostě ohromná. Tak 200 metrů do šířky i do výšky. Zřejmě to byl ten Michalem zmíněný sběrník energie z magmatu a oni byli přímo uvnitř něho. Skrz průhledný tubus pak bylo i vidět, jak pod nimi vede ohromný shluk kabelů smotaných v jeden velký kabel o průměru asi 7 metrů. Byl tedy podobně velký jako samotný tubus pro kapsli.

To všechno pak vedlo, v porovnání s okolím, k menšímu, několikapatrovému černému objektu, který stál na čtyřech vysokých pilířích uprostřed této koule, a byl tam ještě v polovině své výšky pevně přichycen obřími tyčemi ze všech čtyř stran.

„Ne! Ne, ne, ne! Vidíš ten prázdný prostor okolo?“ zeptal se Michal.

„No jo...“ odpověděl zmateně Dan.

„Tady měla být loď! Měla vypadat úchvatně, nadpozemsky, jako… jako taková dutá poklice na hrnec s držadlem nahoře, kterým se měla dotýkat té černé budovy, a zbytek toho dutého talíře se zas měl opírat o ty čtyři tyče okolo. Jo, takhle to zní super divně, ale fakt byla úžasná. Kdo, kdo ji mohl sebrat?!“ oznamoval mu sklesle a naštvaně zároveň.

„Tak… kdo o ní věděl?“ snažil se pomoct Dan.

Michal najednou ztuhl, zatímco Dan hned zmateně dodal: „A jak se dá tunelem o průměru, nevím, sedm metrů, protáhnout vesmírná loď?!“

„Ále... to zase takový problém není. Úplně by stačilo skočit do prostorového tunelu. Ten funguje jako metro. Lítá se v něm skrz všudypřítomnou zborcenou prostorovou dimenzi. Prostě krtkuješ mimo běžný prostor. Z logiky věci, když je dimenze zborcená, tak je menší než běžný prostor. Takže když se do ní zanoříš a uplaveš v ní ve své vesmírné ponorce, řekněme třeba metr, tak se ale nakonec vynoříš zpátky třeba už o 20 000 kilometrů dál,“ snažil se mu vysvětlit Michal. Z hlasu ale šlo poznat, že už se snaží soustředit na něco úplně jiného.

„Že jsem se ptal, v tomhle světě je očividně možné všechno,“ povzdechl si Dan. Michal se trpce usmál a ukázal na prázdné místo uvnitř sběrníku:

„To je. Jen je na to potřeba mít správnou techniku, anebo něčí přístup.“

Kapsle dojela až do černého objektu, kde se nacházelo druhé nástupiště. Zde pak vyjela z průhledného tunelu a pokračovala po kolejích vlevo. To už se nedaleko od nich ukázala hromada povědomých bílých lodí. Vypadaly úplně stejně jako T3.5.

„A to jsou?“ zeptal se Dan.

„Původní T-trojky,“ odpověděl nepřítomně. Kapsle zastavila. Jednou nohou venku a stále ponořen v myšlenkách pronesl: „No... trochu se mi tím pokazily plány. Musím se podívat, co tu zůstalo, abych si mohl nějakou novou loď spíchnout,“ a povzdechl si: „To bude zase na dlouho...“

„Dobře… a k tomuto mě teda už nepotřebuješ?“

„Ne, zatím ne, ale pak se ti ještě ozvu. Je tu ještě jedna věc, se kterou bych potřeboval pomoc, ale teď, teď už můžeš jít. Zpátky doletíš sám? Měl bys to zvládnout. Je tam autopilot a i návrat do rybníka je na automatiku. Kdyby něco, ve tvém obleku je vysílačka a v lodi taky, tak mi můžeš, když tak, zavolat. Určitě mě tam najdeš.“

„J… jo, myslím, že to zvládnu. Když tak volám.“

Zatímco se Michal zapáleně rozhlížel po všech T3 a asi už vymýšlel, jak je nějak zužitkovat, vytáhl si Dan z kapsy telefon a vyfotil si na šířku venkovní scenérii a pak i sebe sama před ní. Michal se jen trochu pobaveně obrátil na Dana od lodí:

„Víš, že ti to bude k ničemu? Fakticky si to fotit nepotřebuješ, ty sem můžeš pořád, a jestli to budeš chtít někomu ukázat, tak ti to nikdo stejně nebude věřit. Vždyť takováhle scenérie se nechá za chvíli udělat na počítači, tak kdo by ti věřil, že by tohle mohlo reálně existovat a že by ses zrovna ty k něčemu takovému nachomýtl.“

Dan se zarazil, ale přesto si fotky v mobilu nechal a zeptal se: „Takže to ale můžu někomu ukázat?“

„Jen to zkus a uvidíš. Hele, tak ahoj,“ rozloučil se a už si ho dál nevšímal.

„Jo, ahoj,“ rozloučil se Dan a odklepl návrat. Kapsle po kolejnici objela malé kolečko, aby člověk nejel pozpátku, a odjela s Danem zpátky nahoru. Michal si pak zavolal Ivanku:

„Ivanko?“

„Ano?“ ozvala se.

„Hurá, alespoň, že ty jsi tu zůstala. Pořád pracuješ z 90 % na BOINCu a Folding@home?“

„Ano, jak bylo zadáno. Od momentu zadání veškerý přebytečný výkon a energii bez přestání využívám na další vědecké projekty napříč světem,“ odpověděla.

„Dobře, tak teď přestaň. Potřebuju teď všechno tvoje soustředění tady.“

„Pozastavuji.“

„Výborně,“ řekl ustaraný Michal a o půl hodiny později už stál o dvě patra výše v nějaké ohromné, vyprázdněné místnosti před holografickým modelem zobrazujícím celou jeho základnu. Místnost, kde stál, byla podélně protáhlá a na jejích kratších koncích přitom mírně zaoblená. V oněch kratších stěnách pak byla zasazená velká okna, v podstatě průhledné zdi, s výhledem ven na vnitřek sběrníku a magma za ním. Kromě holografické plošiny už byl s ním v místnosti jen větší černý počítač a nějaké malé, prázdné průhledné pouzdro. Na stěnách okolo pak šlo sotva rozeznat jemné světlé stopy po odstraněném nábytku a všemožných dalších zařízeních, která se zde v minulosti nacházela.

Při tom mu Ivanka povídala: „Co se týče návratu na Dreadnought, máte nepochybný problém s dopravou. S T3 ani s T3.5 tam nedoletíte, ale to Vám je nepochybně jasné. Momentálně připadá v úvahu pouze použití projektu Pinball, ten tu zůstal. Otázka ale je, jestli je vůbec druhý konec stále v provozuschopném stavu a zda-li vás bude schopen správně zhmotnit,“ a zobrazil se hologram jakéhosi přístroje, který byl podobný podlouhlé krabici se silně zaoblenou zadní stranou na výšku, v podstatě do půlkruhu. Vedle něj se pak zobrazila i nějaká schémata rozvodů energie. Ivanka pokračovala:

„Zadruhé také nemáte ani mnoho možností, jak samotný Dreadnought zprovoznit. Připomínám, že jste záměrně nechal NSP zcela vybít a celé okolí jádra bude spálené. Bude potřeba oživit loď přímo z můstku přes periferní obvody.“

„No to mi ale, Ivanko, neříkáš nic nového. Doufal jsem, že mě alespoň trochu překvapíš... No nic. Víš alespoň, kde by se teď mohl nacházet zbytek mých nástrojů?“

„Momentálně přesně nevím, ale hádám, že většina zařízení byla vašimi kolegy ukradena nebo zmeziplanetárněna.“

„Cože to druhé?“

„To je termín, že se vaše nástroje staly majetkem Společenství planet,“ vysvětlila.

„Zadrž. Takže to tu Společenství objevilo a vše zabavilo?“ zeptal se vážně Michal.

„Negativní, toto místo zůstává, podle mých informací, před Společenstvím planet skryto. Asi neměl nikdo z vašich kolegů chuť přiznat, že s vámi pracoval i v době, když už jste byl označen za Veroničina pokračovatele. Předpokládám tak, že pravděpodobnější důvod, proč jsou vaše nástroje nyní zapsány jako majetek Společenství planet, bude, že je vaši bývalí kolegové po změně identity prezentovali jako své vlastní vynálezy, aby si tak třeba zajistili nějakou prestižní pracovní pozici. Či se je snažili prodat, přičemž je PSS zadrželo a majetek odevzdalo do vlastnictví Společenství planet.“

„A nevíš, kde jsou ty věci teď uloženy?“ zeptal se Michal.

„Vím. Chcete-li, mohu vám poskytnout veškeré informace okamžitě jako stroj stroji, ušetřil byste tím čas.“

„Ne, to je dobrý. Musím si ještě zvyknout na tuhle formu a chci se zatím co nejvíc cítit jako člověk. Vůbec nevím, jak by to na mě zapůsobilo. Jako, měl jsem sice půl života v mozku čip a v krvi roboty, takže asi nic moc nového, ale aktuálně vlastně už ani žádný reálný mozek nemám a všechny moje myšlenkové procesy fungují na úplně jiné architektuře, tak KDOVÍ. Možná později. Postupně se k tomu asi dostanu, ale... krok po kroku.“

Tou samou dobou už byl Dan bezpečně zpátky. Když pak vylézal z podlahy zpátky do pracovny, uviděl na stole stát ono zvláštní černé válcovité zařízení s krystalem, které stále modře zářilo, jak ho prve zapnul. To už byl Dan rozhodnut, že se o svůj úchvatný zážitek podělí se svými blízkými přáteli, a ta věc na stole společně se skládacím oblekem budou jeho důkazy. Dan tedy ono zařízení vypnul a nechal zároveň morfikáliový oblek složit zpátky do cihličky. Obojí si pak zastrčil do kapes a poklidně si to zamířil domů.