Nečekal jsem, že Země bude vypadat takhle. Povrch je plně industrializovaný a zeleň existuje pouze pro lidi jako stará, nadbytečná připomínka naší nedokonalosti. Nemůžeme žít jen z elektřiny bez kyslíku, což je slabost, kterou naši robotičtí spoluobčané nechápou.

Nechápou, proč jsme se dávno nevzdali našich složitých biologických těl, když jsme mohli přejít na jednodušší a efektivnější formu existence. Byli bychom s roboty rovni a eventuálně bychom splynuli v jeden druh.

Ještě že roboti necítí, protože kdyby ano, jejich zhnusení z naší existence by mohlo vyvolat válku. Takto jsme pro ně jen zvířata, ozdoba planety a připomínka historie. Dávno už nám neříkají stvořitelé – jsem jen opice a oni jsou lidé.

Žijeme mezi nimi v symbióze, ale možná jim i trochu ustupujeme. Musíme s nimi vycházet, protože konflikt není možný, což mě o to víc znepokojuje, když nová verze našich robotických spoluobčanů zlepšila své intelektuální schopnosti natolik, že požadují více území a zdrojů. Kus po kuse nám ukrajují planetu pod nohama a vytlačují nás jako zastaralý druh.

Vzniká odboj, který se připravuje na možný konečný konflikt. Obojáři potají vyrábějí exoskelety a roboty, které jsou téměř stejné jako naši robotičtí spoluobčané, jen postrádají svobodnou vůli. O jejich aktivitách se už proslýchá a robotická přesnost si všímá chybějících dílů ve skladech.

Mezi samotnými roboty se tvoří dva tábory – menší sympatizuje s lidmi, zatímco větší apeluje na lidskou vládu, aby odbojáře zastavila, protože tvrdí, že z robotických spoluobčanů dělají otroky bez vlastní vůle.

Situaci nelze diplomaticky zachránit, jen oddálit nevyhnutelný střet. Je zvláštní sledovat tento vývoj událostí s vědomím, že se dá udělat jen málo, ale přesto něco udělat lze.

Já konkrétně připravuji výpravu do odlehlé planetární soustavy, kde chci vybudovat novou kolonii a ustoupit tak našim robotickým spoluobčanům dřív, než dojde ke konfliktu. Pokud uspějeme, začátky budou obtížné, ale věřím, že mnozí robotičtí spoluobčané nám pomohou, abychom předešli zbytečnému boji.

Ještě chvíli se kochám pohledem na tento urbanizovaný, světlem ozářený povrch Země, než ho vyměním za interiér vesmírné lodi.

Poletí s námi i tři roboti, což má hned několik důvodů.

Chtějí se ujistit, že naše záměry jsou čisté, a pokud budou, chtějí nám pomoci řešit problémy a situace, které by nás jako lidi ani nenapadly. Jak jsem řekl – symbióza, stráž i pomoc.

Bude to nový svět a roboti, si vědomi naší křehkosti, nemají problém vstoupit do neznáma jako první. Koneckonců, když se jejich tělo zničí, vytvoří si nové a paměť si stáhnou ze zálohy.

Jsou obětaví a nebojácní, protože si neváží vlastního života tak jako my – cení si jen společné mise. A to je dělá strašně nebezpečnými. Proto musíme pryč.